Otevřete školy! Otevřete školy! Otevřete školy!

Děti jsou uklizené. Distanční výuka běží. Nikdo neprotestuje. Politici o školách nemluví. Zrušíme maturity. Přijímačky ať si udělá kdo chce, jak chce. Paráda, vyřešeno! A teď zase honem diskutovat o volebních koalicích.

Přijali jsme jako status quo, že školy jsou zavřené. Je to už bezmála rok, co děti nechodí do školy a už se tomu ani nikdo nediví. Problém není vidět, takže neexistuje. Jak je možné, že se bavíme o „provzdušnění“ (kouzelný eufemismus) povinného nebo doporučovaného učiva a vůbec nemluvíme o tom, kdy se otevřou školy? Jak je možné, že se vysilujeme rozhodováním mezi slovním hodnocením či známkami a uniká nám, že v tu samou chvíli jsou statisíce dětí nechané napospas samy sobě a marginální distanční výuce? Jak je možné, že nás trápí učitelé bez pedagogického vzdělání na školách v okamžiku, kdy školy zejí prázdnotou a miliony dětí, rodičů a učitelů před sebou nemají žádnou mapu návratu k normálnímu životu?

Z mediálního ticha lze vyrozumět, že se myslí jaksi samo sebou, že děti půjdou do školy, až učitelé budou očkovaní. A kdy budou učitelé očkovaní? Až bude dostatek vakcinačních dávek. A kdy bude dostatek vakcinačních dávek? Až je naše vláda zajistí. A kdy je naše vláda zajistí? V březnu, dubnu? Proočkovaná bude společnost třeba v srpnu? Do té doby necháme děti doma? Každý z těchto dní se děti budí do dne pekelně stejného, jako byl ten předchozí. A ten před ním. A všechny ty dny předtím. Bez školy, bez spolužáků, kamarádů, lásek. Bez sportovních klubů, bez skauta, bez uměleckých skupinových aktivit, bez koníčků.

A v ty dny si jeden z předsedů opozičních stran dá na ulici zakázané pivo, postne to na sociální sítě (Co nám tím chtěl jako o sobě říci? Bohužel sdělil zřejmě mnohem více, než měl v úmyslu, jestli v tu chvíli tedy vůbec myslel) s roztomilým odůvodněním, že si vlastně vůbec neuvědomil, že se to nesmí. Žije totiž tak normální život, že ani nevnímá, že je něco jinak. Chodí do práce, jezdí dopravou, bere plat, chodí do kantýny, dá si pivo. Úplně přirozeně. Jenže v tu samou dobu si statisíce dětí úplně nepřirozeně povídají se svými kamarády přes skype, dřepí hodiny denně u počítačů a v jejich dnech se toho „přirozeného“ děje zoufale málo.

Obětovali jsme nedospělce. A bohorovně očekáváme, že nás za to budou za pár let živit.

Jak je možné, že děti nechodí do školy v době, kdy továrny jedou naplno? Děti jsou doma v době, kdy lidi normálně chodí do práce, do provozů, do kanceláří, dílen. Přitom nejvíce nemocných se nakazilo právě v práci. Děti si mají vystačit samy, když obchody téměř normálně fungují, restaurace vydávají jídlo z okének, pošty jedou naplno, spediční společnosti doručují. Jezdí veřejná doprava. A děti jsou stále doma! I když mnozí dospělí žijí normální život, děti jsou úplně mimo. Proč spolu mohou sedět lidé hodiny denně v kancelářích a děti nesmějí chodit do základní umělecké školy na hodinu klavíru ve formátu jeden učitel-jedno dítě? Proč mohou profesionální sportovci trénovat a děti nesmějí na kroužek basketu ve formátu jeden trenér-10 dětí? Proč se může sejít 200 poslanců ve sněmovně a školní třída třeťáčků se sejít nesmí?

Vlekařům zajistí stát kompenzace. Hostinským zajistí stát kompenzace. Dopravním společnostem zajistí stát kompenzace. Jak zajistí stát kompenzace dětem za téměř roční vyřazení z běžného provozu? Jak vyčíslí ztráty, ke kterým kvůli tomu u dětí dochází nyní a ke kterému nevyhnutelně dojde především v budoucnu?

 Opájíme se představou funkční distanční výuky. Děti se vlastně skoro normálně učí, jenom ne přímo ve škole, ale u počítačů, že? Ne, ne a ne! To je alibismus nejhrubšího zrna. Nemáme totiž žádná data (Proč nemáme žádná data, vládo, ministře, předsedové?), která by nás opravňovala k podobným předpokladům. Data z Nizozemí ale mají oxfordští výzkumníci. Jednoznačně ukazují, že průměrný žák na jaře dosáhl nepatrného, anebo žádného pokroku při distanční výuce. Belgičtí výzkumníci zjistili, že efektivita distanční výuky je dokonce záporná. Děti za dobu distanční výuky zapomněly, anebo neuměly použít znalosti a dovednosti, které už jednou měly a používaly. O ztrátě pracovních návyků a tempa nebo o nerovnostech olbřímích rozměrů mezi dětmi i mezi školami ani nemluvě.

Je naprosto nezbytné hned začít otevírat školy. Vláda musí zajistit testy pro každého z učitelů, který se chce nechat otestovat a přijmout další nezbytná opatření. Musí najít způsob, jak školy otevřít, nikoliv důvod, proč to nejde. Obětovat děti je nemorální, neekonomické, nešetrné a neperspektivní.