Rozpínavý stát: Nebyl ten Orwell břídil?

„...už se těším, až se narovnám, až se k nám právo vrátí, své věci rozhodnu si sám, až se k nám právo vrátí...“ Písničku od Spirituál Kvintetu si vybavuji, když se potýkám s dalším nařízením státu, které mi znepříjemňuje život.

Před Revolucí jsem snila o zemi, kde je člověk spoluautorem svého osudu a nese za své činy zodpovědnost. V listopadu 1989 jsem zpívala s nadějí, že ta doba je užuž na dosah, teď to konečně začne a já si budu své věci rozhodovat sama. Donedávna to jakžtakž šlo. Teď se mnou stát čím dál častěji nehraje fér. Nevěří, že vím, co je pro mě a pro mou rodinu dobré, nevěří mému úsudku, schopnostem, kompetencím. Naprosto zásadní změny a nařízení se nedějí po celospolečenské diskusi, ale po rozhodnutí neviditelné a bezejmenné skupiny lidí bez faktické zodpovědnosti. Sněmovna a senát pak potřebné zákony vyhandluje a ty si dál žijí svým životem, i když je většina lidí nechce, nepodporuje je, nerozumí jim. Ani ministři nepovažují za nutné svůj pevný postoj vysvětlit, získat lidi na svou stranu, přesvědčit je, aby zákonu věřili a naplňovali jej. Pár příkladů:

Zavírací dny pro obchody nad 200 m2

Naprosto nesystémové. Stát opět nešetrně šlape do tématu, které by se dalo řešit s respektem a nadhledem. Připomeňme si 2 hlavní argumenty zastánců tohoto návrhu:

• Když lidi nebudou trávit sváteční čas nakupováním, stráví ho smysluplněji. Kdo je stát, aby mi říkal, jakým způsobem mám trávit svůj volný čas? Kdo je stát, aby určoval, co je smysluplné? A bude-li třeba rodina sváteční čas namísto nákupního centra trávit doma u televize, je to smysluplnější?
• Chudinky prodavačky musejí pracovat i o svátcích, chceme se jich zastat.
  V pořádku, takže jak se zastaneme zdravotních sester a lékařů, hasičů, policistů, pracovníků v ústavech sociální péče, pekařů, telefonních operátorů na krizových linkách, vrátných, lidí z bezpečnostních agentur, lidí ve směnných provozech, prodavačů z menších obchodů? Jak se zastaneme lidí, kterým dává zaměstnavatel mnohem více práce, než mohou stihnout v běžné pracovní době a přesčasy jim neplatí? Jak se zastaneme drobných podnikatelů, kteří pracují i o dovolené a o svátcích? Co třeba řidiči tramvají, taxikáři, skautští vedoucí, kněží? Nebo fotbalisti, herci, uvaděčky v divadlech? Proč si ze všech skupin lidí, kteří pracují o svátcích, vybereme zrovna prodavačky? Přihlásily se o svá práva, napsaly prosebný dopis poslancům, obrátily se na odbory? Ptal se jich vůbec někdo, zda o takovouto podporu stojí? Pakliže lidi do obchodů o svátcích chodí, obchodníci pochopitelně chtějí vydělat a obchody pro ně otevřou. Stát může dát slevu na dani obchodu, který o svátcích neotevře, když už chce chránit zaměstnance. Může pro ně uzákonit povinnou finanční prémii za práci o svátcích. Může kampaní apelovat na lidi, aby do obchodů nechodili. Ale proč proboha se plete do toho, kdo a proč si o svátcích otevře svůj obchod? A mimochodem: i když práce třeba pokladních je fyzicky a psychicky náročná a mizerně placená, pořád ji lidi vykonávají a nebouří se. Co by tedy mělo obchodníky nutit chovat se k prodavačkám vlídněji? Ó ano, přeci náš všeobjímající neomylný otcovský stát, ihned ochotně přispěchá s nějakým vskutku produktivním řešením – tu a tam něco zakáže, tu přikáže, tu pokutuje...za chvíli třeba už i jiný názor?

A propós: Co kdyby stát navrhl zavřít o svátcích herny, kasína, kina, divadla? Chudáci krupiéři, barmani, herci, zpěváci a další personál.

Zrušení základních škol praktických

Kdo si přeje zrušení základních škol praktických? Proti jsou ředitelé i učitelé ZŠ praktických, lidé z praxe. Proti jsou ředitelé i učitelé běžných škol. Proti je také značná část rodičů žáků běžných škol, stačí si přečíst diskuse. Proti jsou i někteří rodiče žáků ZŠP. Tak, kdopak tu ještě zbývá? Někteří rodiče žáků ZŠP – chtěla bych alespoň jednou někde slyšet a číst jejich argumenty a přesvědčit se, že opravdu vědí, o čem diskutují, že si uvědomují důsledky svých požadavků se vším všudy a přijímají je. A pak pracovníci neziskových organizací, kteří za svůj postoj jako jediní z výše uvedených skupin nenesou žádnou zodpovědnost, kterých se toto opatření zhusta ani nedotkne (nemají-li děti školního věku) a kteří také jako jediní znají tento terén spíše teoreticky než prakticky.

V první třídě, do které chodí naše dcera, je 28 žáků. Už teď by někteří z nich potřebovali asistenta a žádného nemají. Nechci vidět situaci, kdy k těmto 28 dětem přibydou další s požadavkem na individuální studijní plán a asistenta (na kterého škola pochopitelně nemá peníze a letos, stejně jako loni, ani žádné od zřizovatele nedostane). Kdo rozhodl takto závažnou věc? Kdo ponese zodpovědnost za toto rozhodnutí? Kdo bude postihován, klesne-li kvalita výuky? Stát? Ovšemže ne. Stát to akorát nařídí a bude silou vymáhat.

Nepovolení domácího vzdělávání na 2. stupni ZŠ

Ve zkušebním provozu se domácí vzdělávání osvědčilo, přesto jej bývalý ministr školství nepovolil. Proč? Pokud dítě každého půl roku chodí na přezkoušení do kmenové školy a uspěje, proč by se nemohlo vzdělávat doma? Pomiňme teď, prosím, argumenty pro a proti domácímu vzdělávání – zastánci obou táborů jich mají dost a většina z nich je relevantní, ale proč bychom o tom neměli rozhodovat my jako rodiče milující, zodpovědní, kompetentní? Ať každý rozhodne o vzdělávání svých dětí podle svého vědomí a svědomí. To je každého právo a bere tím na sebe taky velkou povinnost a zodpovědnost. Stát nemusí rozumět argumentům rodičů vzdělávajících své děti doma, ale proč by je neměl respektovat? Proč by zase někdo jiný měl určovat, co je pro koho vhodné, nevhodné a nejlepší? Ať stát nastaví pravidla a jde od toho, tam jeho pravomoc končí. 

Nemožnost uvítat ve vlastním podniku pouze ty hosty, kteří jsou přínosem

Podnikatel z Mladé Boleslavi ukončil provoz svého do té doby úspěšného hotelu s restaurací. Z nařízení státu tam totiž musel akceptovat i ty hosty, kteří kazili dobré jméno podniku, obtěžovali ostatní klienty, vyžadovali speciální servis a nebyli za to ochotní zaplatit. Řeč je o malých dětech a jejich rodičích. Do tohoto podniku jezdili manažeři, podnikatelé, byznysmeni. Vyhovoval jim servis, ubytování, restaurace, klid na jednání a další služby, které hotel nabízel a proto jej také opakovaně vyhledávali. Pak tam začali chodit rodiče s malými dětmi, zpočátku podporováni aktivitami majitele hotelu. Rodiče seděli celé odpoledne nad jednou kávou a klábosili. Děti běhaly kolem, křičely, smály se, vztekaly, honily, plakaly...zkrátka chovaly se jako děti. Majitel tedy vyvěsil na dveře cedulku se zákazem vstupu malým dětem. Naprosto ho chápu. Jako matka 4 dětí totiž zbožňuju „baby unfriendly“ podniky. Ta rozkoš sednout si v těch vzácných chvílích bez dětí v tichu ke kávě a novinám! Anebo si moci pološeptem v restauraci poklábosit s přáteli. A když jsem s dětmi, jsem ráda za baby friendly restaurace s vlídným personálem, dětskými židličkami a dětským menu. Potřebuji dle momentální situace ke svému životu obě varianty restaurací a jsem moc spokojená, že obě také mohou koexistovat vedle sebe. Ať si majitelé sami zvolí, na jakou klientelu se chtějí zaměřovat a té přizpůsobí svou nabídku. Když se mi to nelíbí, můžu jít přeci jinam. Ale ne, to by stát nesnesl. Pěkně mladoboleslavského podnikatele klepnul přes prsty a donutil ho ceduli sundat. Majitel, než by se dohadoval s rodiči přítomných dítek a díval se, jak mu mizí klienti, kteří celý podnik živili, raději zavřel. Proč do toho stát zase vstupuje? Koho chce proboha pořád hájit a za jakou cenu? 

Kdo na celé transakci vydělal?

K dobru to rozhodně nebylo oněm nespokojeným rodičům, protože do podniku tak jako tak už chodit nemohou.

K dobru to nebylo byznysmenům, kteří musejí hledat jiný hotel.

K dobru to nebylo dodavatelům, u kterých majitel nakupoval zboží nebo služby, protože ti budou mít o to nižší zisk.

K dobru to nebylo majiteli hotelu, který byl nucen zavřít a propustit personál.

K dobru to nebylo personálu, který přišel o práci a musel si hledat jinou, anebo se zapsat na úřad práce.

A k dobru to nebylo ani státu, protože získal míň na daních, které už podnikatel neodváděl a musel se postarat o propuštěné zaměstnance.

Vydělat na tom mohou snad jen majitelé dalších podobných zařízení – vědí, že jednat na férovku a vyvěsit ceduli na dveře nesmějí. Stačí být odtažitý na určité hosty, odmítnout ohřát donesené dětské jídlo v mikrovlnce, nemít ve výbavě dětskou stoličku a nenabízet dětské menu. Ostatní už půjde samo.

Je si stát jistý, že tohle je ta nejlepší cesta?

Jeden nejmenovaný hotel v Česku na svých webových stránkách uvádí, že vzhledem k relaxačnímu charakteru nabízených služeb neubytovávají hosty mladší 15 let. Každému, kdo si chce odpočinout, relaxovat, soustředit se, je toto omezení úplně jasné a nikoho také dosud nenapadlo si stěžovat. Hotel výtečně prosperuje a všichni jsou spokojení. A stejně tak existují v Česku hotely, které se vyloženě zaměřují na dětskou klientelu a celý provoz hotelu tomu přizpůsobí. No výborně!

Státe, prosím, nech to být, nepřikazuj pořád někomu, co smí a nesmí dělat, nepřistupuj ke svým podnikatelům jako k malým dětem, které vychováváš. Dej jim pravidla a prostor a jdi od toho.

Protikuřácký zákon

Jsem nekuřák. Pro gender correct people nekuřačka. Vadí mi sedět v zakouřené kanceláři. Vadí mi chodit s dětmi na oběd do zakouřených restaurací a můžu si naštěstí vybrat nekuřácké. Ale ráda se čas od času uvelebím v zakouřené hospodě, piju pivo, klábosím, hulákám, debatuju a jsem ráda, že totéž tam provozují mí přátelé kuřáci a neodcházejí co 20 minut zapálit si před hospodu. Můžu si totiž vybrat, jestli do hospody půjdu nebo nepůjdu. Jenže když všechny kuřáky vyženeme z hospody s každou cigaretou ven, budou hulit a hulákat na chodníku, lidem pod okny. Kouř a hlasitý hovor jistě oblaží spoustu obyvatel okolních domů, kteří si bohužel zhusta nemůžou vybrat, zda v tom domě, kde zrovna otevřeli novou hospodu, bydlet budou nebo nebudou. Před vchodem do školy, nekuřácké hospody, veřejných budov atp. stojí hlouček kuřáků a labužnicky se oddávají své vášni, zatímco nekuřáci nemají šanci se tomuhle iniciačnímu průchodu kouřovou uličkou vyhnout. Tak teď budou chodit tímhle kuřáckým kroužkem ještě i před každou hospodou, klubem, kavárnou.

A co na to stát? Stát může působit na lidi, aby na majitele hospod působili sami. Ať si lidi sami řeknou, co chtějí a nechtějí, proč to má stát regulovat? Před 50 lety bylo normální, že se na úřadech kouřilo, to by si dneska už nikdo nedovolil. Může fungovat osvěta, můžu majiteli sama říct: „Mohl jste mít tady útratu za oběd pro šestičlennou rodinu, ale nejdeme sem, protože nechceme jíst v zakouřeným prostředí.“ Ať si majitelé sami zváží, jaký zákazník se jim vyplatí. I když žádný zákaz kouření neplatí, nekuřácké hospody, kavárny, restaurace vznikají a vzkvétají. Majitelé vědí, že ta poptávka tady je, takže se podle toho chovají. Proč, kýhovýra, do toho šlape stát?

Nemožnost pronajmutí vlastního majetku pouze vybraným osobám

Pronajímám byt. Nechci ho pronajmout lidem s domácími zvířaty. Nechci ho pronajmout alkoholikovi. Nechci ho pronajmout lidem bez práce.

A je to moje právo, protože je to můj majetek. Jelikož nikdo nenese zodpovědnost za můj majetek, nikdo se nijak nepodílí na provozu bytu a nikdo mne také neochrání před nezodpovědným nájemníkem, musím se ochránit sama. A v tu chvíli mi nikdo  nemůže diktovat, koho musím a nesmím vpustit do svého soukromého prostoru. Pokud si majitel nepřál pronajmout svůj byt Romům a realitní kancelář tento požadavek akceptovala, proč do toho stát vstupuje a s majitelkou realitní kanceláře se soudí? Je dost jiných majitelů, kteří svůj byt rádi Romům pronajmou. A pokud ne, stát má jiné prostředky, jak situaci řešit, než zákazy, příkazy a potrestáním. Jaké třeba? Stát může poskytnout záruky znevýhodněným skupinám a pronajmout byt přes prostředníka, jak už se dnes běžně děje v obcích s vyloučenými lokalitami. Stát může zveřejňovat příklady dobré praxe s ubytováváním znevýhodněných skupin. Stát může nastavovat korektní atmosféru třeba tím, že politici nebudou veřejně a beztrestně vykládat vtipy o Romech. Stát může narovnat zákon a umožnit majitelům nemovitostí pružněji reagovat na situace, které život přináší. To všechno a mnohem víc stát může, aniž by omezoval něčí práva a zakazoval. Co se totiž stane, když stát cokoliv zakáže a přitom nepřesvědčí lidi o své pravdě? Žádná další realitka už do telefonu ani do očí nikomu neřekne, že Romům byt nepronajme. Krátce po osobní prohlídce ale zjistí, že byt už mezitím pronajal kolega jinému zájemci, takže je nám líto. Diskriminace tady tedy bude probíhat dál, skrytá, spiklenecká, všeobecně akceptovaná. Komu to pomůže?

V roce 2000 si nebylo možné ve státě Connecticut nedaleko New Yorku pronajmout auto bez kreditní karty. Bylo jedno, jak velkou hotovost dotyčný do půjčovny přinesl, bez kreditky je nám líto. Diskriminace? Ne, racionální rozhodnutí na základě zkušeností. A stěžovat si můžete leda tak v Česku.

V roce 2002 si nebylo možné v Sydney pronajmout slušný byt bez stálé pracovní či studijní smlouvy. Lhostejno, kolik máte peněz a že můžete zaplatit na x měsíců dopředu. Bez smlouvy je nám líto. Diskriminace? Nikoliv, pouze racionální úvaha a léta zkušeností. A stěžovat si nemůžete.

Respektuji svůj stát a jsem vůči němu loajální. To samé žádám na oplátku.