18 občanů zvítězilo ve Štrasburku nad ČR systémem Já nic, já muzikant (část 3)

Tristní doporučení soudu: až se ČR přestane namáhat s poskytováním zvláštní podpory romským žákům, neprohraje už s nimi jediný soud a ušetří velké množství peněz. Co na tom, že mnoho dětí zůstane téměř negramotných.

V roce 2007 uspělo 18 občanů České republiky u Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku se svou žalobou na Českou republiku. Stěžovatelé, většinou absolventi zvláštních škol, se domáhali uznání a nápravy křivd vzniklých diskriminací ve vzdělávání. Čtyři soudci z 18 nesouhlasili s rozsudkem, ve kterém většina dala za pravdu žalující straně – tedy D.H. a ostatním - a přiznala jim nejen jakousi morální výhru, ale také hmotné odškodnění vzniklé újmy. Tito čtyři soudci vydali každý za sebe nesouhlasné stanovisko, jež je součástí rozsudku. Níže shrnuji argumenty každého z nich a zamýšlím se nad některými důsledky, které tento rozsudek pravděpodobně českým školám přinese.

Francisko Javier Borrego Borrego (Španěl)

Zdůrazňuje ve svém nesouhlasném stanovisku, že Soud hodnotil více sociální a politický kontext celého případu, než konkrétní situaci každého jednoho stěžovatele. Toto z jeho pohledu není úkolem Soudu, a proto i rozsudek je pro něj zklamáním.

Karel Jungwiert (Čech)

K. Jungwiert pracuje ve svém stanovisku se statistikami z veřejně dostupných zdrojů. Jedním z nich je Rezoluce Rady (Evropy) a Zasedání ministrů školství, konkrétně část týkající se zajištění školní docházky romských dětí a dětí rodičů, kteří žijí v migrujících komunitách. Uvádí se zde:

• pouze 30-40% těchto dětí navštěvuje víceméně pravidelně školu
• polovina z nich nikdy školu nenavštěvovala
• velmi malé procento dosáhne a přesáhne hranici středoškolského vzdělání
• výsledky v běžném čtení a psaní nejsou úměrné předpokládané délce školní docházky
• více než 50%, místy až 80% dospělých je negramotných

Závěr: Ve 12 státech tvořících v roce 1989 Evropskou unii  250 000 – 300 000 dětí nikdy nenavštěvovalo školu. Nic neukazuje na zlepšení v průběhu dalších let a ještě méně po rozšíření EU.

Naproti tomu statistické údaje z bývalého Československa ukazují, že v roce 1960 bylo asi 30% Romů, kteří nikdy nenavštěvovali školu, zatímco v roce 1970 jich už bylo méně než 10%. V roce 1990 byla školní docházka téměř 100%.

K.J. píše: „V této žalostné situaci nicméně někteří považují za nutné směřovat svou kritiku na adresu České republiky, která je jednou z mála evropských zemí, kde téměř všechny děti, včetně romských, navštěvují školy. ČR tak svým způsobem vytvořila nerovný vzdělávací systém, ovšem s chvályhodným cílem , tj. zajistit školní docházku dětí, a dát jim tak šanci uspět, což představuje pozitivní diskriminaci ve prospěch znevýhodněné populace.“

Shrnuto: V mnoha zemích Evropské unie polovina romských dětí nechodí vůbec do školy. Většina soudců s uspokojením konstatuje, že se sice Česká republika na rozdíl od některých jiných zemí rozhodla pustit do řešení tohoto problému, ale řešení není ideální a je potřeba jej zlepšovat. Možná by bylo výhodnější a bezpečnější nedělat nic a nechat věci být tak, jak je tomu i jinde, tedy nevyvíjet žádné úsilí k překonání problémů, s nimiž se potýká velká část romské komunity.

Ján Šikuta (Slovák)

„Zvláštní školy byly zřízeny pro děti s problémy při učení a se zvláštními potřebami v této oblasti. Pro stát se staly prostředkem ke splnění povinnosti zajistit všem dětem takové základní vzdělání, které by bylo zcela povinné. Zvláštní školy sice nejsou univerzálním lékem, nicméně je nutno ho chápat jako pozitivní opatření státu, který se snaží pomoci dětem se zvláštními vzdělávacími potřebami, aby překonaly svou odlišnost, pokud jde o schopnost docházet do běžného zařízení a absolvovat výuku podle běžných osnov.“

Soudce dále uvádí, že do běžných škol chodily romské i neromské děti a zvláštní školy také navštěvovaly romské i neromské děti, z toho tedy jednoznačně vyplývá, že etnicita nemohla být (jediným) faktorem rozhodujícím o zařazení dítěte do konkrétního typu školy. Děti byly do zvláštních škol přeřazovány na základě psychologického testu, který byl pro všechny stejný bez ohledu na jejich rasu a tudíž logicky nebyly romské děti vystaveny diskriminačnímu jednání.

Boštjan Zupančič (Slovinec)

„...Česká republika je ve skutečnosti jediným smluvním státem, který se pustil do řešení konkrétních problémů, s nimiž se potýkají romské děti v oblasti vzdělání. Závěr soudu, že Česká republika porušuje zásady boje proti diskriminaci tak hraničí s absurditou. Jinými slovy, nikdy by k porušení Úmluvy nedošlo, kdyby stát zůstal v této věci nečinný.“

_____________________________________________

Připusťme, že do zvláštních škol, resp. základních škol praktických, mohly chodit děti, které by v optimálních podmínkách zvládly i učivo běžné školy, jako třeba Tibor a rozsah učiva v ZŠP je pro ně zbytečně triviální. Jenže optimální podmínky nemají: ve škole nestíhají pochytit všechno, individuální přípravu nezvládají, rodina jim neumí poskytnout podporu a mnohdy ani motivaci, stále častěji se potkávají s neúspěchem, návazné učivo jim úplně uniká, protože nestihly pochytit základy. Co s tím? Kam s nimi?

Pokud zůstanou na základní škole, jsou třeba na prvním stupni ve třídě s 27 dalšími žáky a jednou učitelkou. Co má ta učitelka dělat, aby dostala žáka na jeho maximum? Kolik času může během vyučovací hodiny věnovat každému jednomu žákovi a pomoci mu překonat individuální obtíže? Pedagogický asistent? Ano, to se zdá jako řešení, ale kolik by jich bylo zapotřebí, aby mohli saturovat potřeby všech žáků? A jak se učitelkám pracuje ve třídě s pedagogickým nebo osobním asistentem? Jaký postoj k tomu mají rodiče ostatních žáků? S domácími úkoly mohou těmto žákům pomoci dobrovolníci z dětských klubů nebo volnočasových center převážně neziskového charakteru saturovaného i z veřejných peněz.

Ale co třeba průměrný žák? I on by mohl podávat lepší výkony, kdyby měl mohutnou individuální podporu – ve škole od pedagogického pracovníka, odpoledne od dobrovolníků na doučování.

A což teprve nadprůměrný žák! I ten by se při větším důrazu na individuální přístup mohl dostat mnohem dál, být fenomenální v nějakém oboru nebo skvělý ve všech oborech. Mohl by zvládnout 2 ročníky najednou nebo zaměřit svou kapacitu na mezipředmětová témata, která ho zajímají a ta dále rozvíjet.

Jenže jak rozhodnout o přidělení asistenta, kdo asistenta potřebuje? Všichni? Nebo jen ti, kteří mají špatné známky? Nebo budeme žákům měřit IQ a dle toho se rozhodovat? Nebude se někdo za pár let soudit s Českou republikou, že se cítil být diskriminován, protože nedostával od školy (státu) takovou podporu jako jeho spolužák a díky tomu nedosáhl takového vzdělání, kterého mohl dosáhnout? A jakou roli v tom všem bude hrát zájem jedince a jeho rodiny? Snaha a motivace?

Bohužel se mi nedaří nacházet uspokojivé odpovědi na desítky otázek. Což tolik nevadí, protože nemám žádné rozhodovací pravomoci a vliv na podobu vzdělávacího systému v České republice. Chci ale věřit, že kompetentní lidé na MŠMT a bijci z mnohých neziskových organizací vědí, co dělají, když se snaží bořit fungující systém a stavět jiný a lepší. Chci věřit, že oni odpovědi na tyto otázky znají. Chci věřit, že jimi navrhované změny přinesou prospěch všem, nikdo se už nebude cítit diskriminován, nikdo se nebude soudit. A že škola přeci jenom zůstane tím, co od ní čekám: zdrojem dovedností, vědomostí, kontaktů, nápadů a ideálů, do něhož si stačí jen sáhnout a brát. Každý podle svých schopností.