18 občanů zvítězilo ve Štrasburku nad ČR systémem Já nic, já muzikant (část 2)

Sporné argumenty, kterými stěžovatelé přiměli Soud, aby vyhověl jejich požadavkům na odškodnění. A krátká sonda do jejich současného života.

V roce 2007 uspělo 18 občanů České republiky u Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku se svou žalobou na Českou republiku. Stěžovatelé, většinou absolventi zvláštních škol, se domáhali uznání a nápravy křivd vzniklých diskriminací ve vzdělávání. Čím jim Česko tak ublížilo, že se s ním soudí? Snažím se to pochopit, proto jsem důkladně prostudovala rozsudek Evropského soudu pro lidská práva a nabízím k diskusi několik postřehů a úvah. 6 sporných argumentů jsem již okomentovala v předchozím blogu, nyní navážu dalšími argumenty a dospějeme k závěru soudu. Kurzívou jsou doslovně přepsány argumenty stěžovatelů, normálním písmem připojuji své komentáře.

7. Přeřazení do zvláštní školy bylo ponižující a upírající právo na vzdělání z důvodu nižší kvality výuky na zvláštních školách, nemožnosti zpětného přestupu na základní školu a pokračováním ve studiu na jiné střední škole než učilišti. Tím nebylo stěžovatelům umožněno dostatečné vzdělání a došlo k zásahu do jejich důstojnosti.

Toto jsou bohužel i v médiích často opakované omyly. Detailněji je popisuji v jednom z předchozích blogů. Ve zvláštních školách (nyní základních školách praktických – dále je ZŠP) není nižší kvalita výuky. Učivo je menšího rozsahu než na běžných základních školách. Učí zde plně kvalifikovaní pedagogové, nejčastěji s ukončeným magisterským studiem speciální pedagogiky. Výuka probíhá ve třídách s nižším počtem žáků (cca třetina oproti třídám na běžných základních školách), tím pádem je prostor pro individuální přístup ke každému z žáků. Zpětný přestup na základní školu je možný a vítaný, i když jen sporadicky využívaný pro rostoucí rozdíly v objemu učiva. A po absolvování ZŠP je kdykoliv možné doplnit si v bezplatných kursech učivo základní školy a hlásit se na jakoukoliv školu střední. K tomuto tématu více viz článek.

8. Stěžovatelé též upozorňují Soud na rasovou nenávist a četné násilné útoky proti Romům v České republice, jakož i na nedostatečnou výši trestů ukládaných za rasově a xenofobně motivované trestné činy.

Toto tvrzení, stejně jako mnoho dalších, stěžovatelé nijak nedokladovali. Prostě jen podali tyto dojmy jako fakt, který netřeba dále dokazovat. Možná mají subjektivní „pravdu“, leč těžko ji brát do úvahy, když není podrobena různým úhlům pohledu: Je v ČR rasová nenávist měřitelně vyšší než v jiných zemích? Jsou četné násilné útoky vůči Romům častější než vůči příslušníkům jiných menšin? Jsou i samotní Romové pachateli rasově motivovaného násilí? Na druhou stranu bohužel nezaznělo ani náznakem, kolik různorodých aktivit na podporu romské integrace stát financuje a pouze v jedné jediné větě bylo zmíněno: „V roce 2004 působilo v České republice 332 pedagogických asistentů, jejichž úkolem bylo uspokojovat zvláštní potřeby romských žáků.“ Tito asistenti tedy neměli pomáhat hlavnímu učiteli s tím, co je zapotřebí. Neměli pomáhat těm dětem, které pomoc aktuálně potřebovaly. Kdepak! Byli určeni jen a pouze k uspokojování zvláštních potřeb romských žáků. A stejně to nestačí.

9. Stěžovatelé tvrdí, že byli diskriminováni na základě své rasy nebo etnického původu, protože s nimi bylo bez sebemenšího objektivního a rozumného zdůvodnění zacházeno méně příznivě než s jinými dětmi nacházejícími se ve srovnatelné situaci.

Zopakujme si, co se stalo:

Rodiče některých stěžovatelů své děti sami z vlastního rozhodnutí zapsali rovnou do zvláštní školy, kam jejich dítě tedy nastoupilo do první třídy. Ani při zapojení veškeré fantazie mi není zřejmé, jak s těmito dětmi „bylo zacházeno méně příznivě...“. Ono nebylo zacházeno – za tyto děti rozhodli jejich rodiče, což je prostě jejich právo. Chtěli pro děti to, co považovali za nejlepší. Takže korektní formulace by mohla být: „Stěžovatelé tvrdí, že s nimi jejich rodiče z důvodů hodných respektu zacházeli jinak, než rodiče některých jiných dětí nacházejících se ve srovnatelné situaci.“ Ale pokud se ve formulacích zamění rod trpný (bylo zacházeno) za rod činný (rodiče zacházeli), najednou není s kým se ve Štrasburku soudit.

Někteří jiní stěžovatelé nastoupili do běžné základní školy, ale v prvních letech nestačili tempu výuky. Třídní učitelé navrhli jejich rodičům vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. Ta použila pro testování dětí standardizované testy a testovala tyto děti stejně jako všechny ostatní (tedy v nepřirozeném prostředí a jednorázově). Výsledky testování předala rodičům a ti pak třídním učitelům. Třídní učitelé na základě dlouhodobého neúspěchu dětí ve škole a výsledků z pedagogicko-psychologické poradny doporučili rodičům přeřazení dítěte do zvláštní školy, s čímž rodiče bezvýhradně souhlasili. Souhlas stvrdili svým podpisem. V každém okamžiku tohoto procesu mohli rodiče projevit nesouhlas, námitku, do pedagogicko-psychologické poradny vůbec nemuseli chodit, své děti nemuseli přeřazovat do jiné školy. Mohli se zajít poradit na školský odbor, na oddělení péče o dítě, do mnoha z neziskových organizací, které v Ostravě působily, mohli navštívit zvláštní školu s dítětem či bez něj a doptat se...a neudělali vůbec nic.

Z tohoto úhlu nelze akceptovat formulaci stěžovatelů: „byli diskriminováni na základě své rasy nebo etnického původu.“ Řekl jim někdo: ty jsi Rom, půjdeš do zvláštní školy? Nebo: Pro Romy je jen zvláštní škola? Jak se dokazuje diskriminace na základě rasy? Pokud ČR odsouvá romské děti automaticky do zvláštních škol, jak je možné, že mnohé romské děti navštěvují běžné základní školy? A pokud jsou zvláštní školy určené pro Romy, jak to, že v nich téměř 50% tvoří neromští žáci (údaje z let, kdy zvláštní školy navštěvovali stěžovatelé)? Zjevně při zařazování dětí do různých typů škol hrají roli jiné faktory než etnicita.

10. Podle stěžovatelů je již nyní jisté, že žádný z nich nezíská všeobecné středoškolské vzdělání, o vysokoškolském ani nemluvě.

Jak nedávno zjistila redaktorka Respektu v článku Vyhrály ve Štrasburku, zmizely v Ostravě např. jedna ze stěžovatelek po absolvování povinné školní docházky mohla začít studovat střední odborné učiliště obor kuchař/kuchařka. Ale, jejími vlastními slovy, „naučit se vařit mohla i doma, takže k čemu studovat“. O jiných oborech, které by přicházely v úvahu, vůbec nehovořila. Potom začala studovat obor prodavačka, ale „chyběly jí znalosti ze základní školy“, takže z učení odešla. Poté nastoupila na obor cukrářka a zároveň se snažila s přítelem otěhotnět. Rok „jim to nešlo“, takže „rodila až v devatenácti“ a školu tedy opět nedodělala. Teď je matkou 3 dětí a žijí v garáži předělané na byt. Přítel je též absolventem zvláštní školy, ani jeden z nich nepracuje a žena plánuje, že se svými dětmi se bude doma učit, aby nedopadly jako ona. Jaký je podíl společnosti, resp. ČR na osudu této ženy? A nakolik je ona sama hybatelkou? Tato žena měla opakovaně možnost zvýšit si vzdělání a opakovaně ji nevyužila. Nikde se ani slůvkem nezmínila o tom, že se strašně moc chtěla učit a vyučit, ale neměla možnost. V průběhu svých studií obdržela také částku 4000 eur od ČR jako náhradu za újmu vzniklou diskriminací ve vzdělávání. Tyto peníze mohla použít na zvýšení kvalifikace, doplnění chybějících znalostí, ale ona se v době studia vědomě snažila otěhotnět a když se jí to podařilo, svou vzdělávací kariéru ukončila.

Za tento stav ale nelze vinit ČR (pokud vůbec mluvit o vině), je důsledkem celé řady rozhodnutí této paní a jejích rodičů.

11. Podle stěžovatelů navíc nelze připustit, aby rozdílné zacházení, jemuž byli vystaveni, bylo zdůvodňováni souhlasem rodičů s jejich umístěním do zvláštních škol. Vlády jsou totiž právně vázány hájit nejvyšší zájem dítěte a zejména rovné právo všech dětí na vzdělání. Dětem nelze toto právo odepřít kvůli chování nebo volbě rodičů.

To je naprosto neakceptovatelný argument. Žádná vláda není zodpovědná za mé děti, tato zodpovědnost náleží pouze a výhradně mně a otci mých dětí. Když tedy vláda nazná, že se rodiče chovají „nerozumně“ a provádějí „diskutabilní“ volby, vezme zodpovědnost za vzdělání dětí na sebe. Jak? Přikáže, kam jedině mohou děti chodit do školy? Nebo zbaví rodiče svéprávnosti? Děti z rodiny odebere? To už si hrajeme s ohněm! Je třeba trvat na tom, že za děti zodpovídají rodiče a dávat rodinám do ruky takové nástroje a takové informace, aby byly schopny pro své děti volit ta nejlepší řešení. S tím, že nikdy nebude panovat všeobecná shoda, co je nejlepší řešení. Pro mě osobně ještě důležitější, než právo na vzdělání, je právo činit vlastní rozhodnutí za sebe a za své děti a nést důsledky těchto rozhodnutí.

Tzv. vedlejšími účastníky řízení byly některé organizace a instituce, např. Mezinárodní asociace Step by Step, Interights a Human Rights Watch, Evropská síť proti rasismu a Evropská romská informační kancelář či Mezinárodní federace lidských práv (FIDH) ad. A stěžovatelé sami používali často informace ECRI – Evropské komise proti rasismu a intoleranci. Jejich argumentace byla zhusta směsicí dojmů a ničím nepodložených tvrzení: 

12. Nepříznivé zacházení, jemuž romské děti v oblasti vzdělávání čelí, nemá žádné objektivní a rozumné zdůvodnění. Míra, do jaké se tyto instituce a kvazisoudní orgány ve svých názorech shodují, přesvědčivě ukazuje na existenci obecně rozšířené diskriminace romských dětí.

            Tady už se ani nediskutuje, zda romské děti čelí nepříznivému zacházení či přímo diskriminaci v oblasti vzdělávání, tady už je to axiom.

13. Romské děti jsou ve zvláštních školách zastoupeny velmi neúměrně a jsou do nich zařazovány zřejmě téměř automaticky.

Pokud se argumentuje slovy „téměř“ a „zřejmě“, těžko vést smysluplnou diskusi.

14. Běžné školy údajně odmítají s romskými rodiči jednat.

Jestli tomu tak bylo, je třeba to neprodleně prošetřit a zamezit nekompromisně podobným praktikám. Bohužel se ale neuvádí, které školy, s jakými rodiči, kdy a jak konkrétně odmítly jednat. V tu chvíli se tedy jedná o irelevantní argument na úrovni „jedna paní povídala“.

Možná podobná tvrzení nebyla brána v potaz při rozhodování soudců, měla však nepochybně vliv na celkové ladění stížnosti a na vytváření dojmu naléhavosti situace v ČR.

Velký senát nakonec 13 hlasy proti 4 hlasům (konkrétně viz další blog) rozhodl, že stěžovatelé byli vystaveni diskriminačnímu zacházení v oblasti vzdělávání tím, že byli zařazeni do škol pro děti s mentálním postižením, jejichž učební osnovy byly nižší úrovně než na běžných školách, a kde byli stěžovatelé izolováni od žáků z většinové populace. V důsledku toho se jim dostalo vzdělání, které ještě zhoršilo jejich obtíže a ohrozilo jejich následný osobní rozvoj, místo aby jim pomohlo řešit jejich skutečné problémy, začlenit se do běžných škol a rozvinout dovednosti, jež by usnadnily jejich život mezi většinovým obyvatelstvem. Proto jim náleží každému částka 4 000,- eur z titulu náhrady způsobené morální újmy, zejména újmy na vzdělání a psychické a emoční újmy, jakož i újmy vyplývající z pocitu úzkosti, marnosti a ponížení v důsledku diskriminačního zařazení do zvláštní školy. Stěžovatelé zdůrazňují, že nadále pociťují závažné důsledky ve všech oblastech svého života.

Neodbytně se vtírá otázka, co sami stěžovatelé udělali pro to, aby se cítili jinak. O tom blíže v některém z dalších blogů.