?18 občanů zvítězilo ve Štrasburku nad ČR systémem Já nic, já muzikant (část 1)

V roce 2007 uspělo 18 občanů ČR u Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku se svou žalobou na Českou republiku. Stěžovatelé se domáhali uznání a nápravy křivd vzniklých diskriminací ve vzdělávání.

Jednalo se o 18 Romů, většinou absolventů zvláštních škol, a soud jejich stížnost vyslyšel. Kromě materiálního odškodnění stěžovatelů doporučil České republice přijmout celou řadu opatření vedoucích k odstranění diskriminace, zvláště z důvodu rasy. Některá z těchto opatření jsou již uvedena do praxe, jiná jsou v přípravné fázi a intenzivně se na nich pracuje. Ovlivňují nebo budou ovlivňovat většinu lidí zapojených do vzdělávacího procesu, ať už se jedná o děti, jejich rodiče, učitele a další pedagogické pracovníky, odborníky z pedagogicko-psychologických poraden, speciálně pedagogických center, v neposlední řadě též celého předškolní vzdělávání.

Argumentace všech 18 stěžovatelů (resp. jejich právních zástupců) v procesu D.H. a ostatní versus Česká republika, která přesvědčila většinu členů senátu, mi připadá plná nepřesností, pokřivení a polopravd. Členové senátu pochopitelně nemohou znát skutečný stav základního školství v ČR. Žalující argumentují, že Česká republika nedává všem svým občanům stejné šance při dosahování vzdělání, některé skupiny obyvatelstva tvrdě diskriminuje a snižuje tak hned v raném mládí jejich šance na pozdější smysluplné uplatnění na pracovním trhu.

Zástupci ČR argumentovali velmi dobře, věcně a přesně, bohužel ale značná část argumentů stěžovatelů je tendenční a zavádějící. Stěžovatelé vystupují výhradně v roli bezmocné oběti a odříkají se jakékoliv odpovědnosti za svá rozhodnutí a činy, v tomto případě se zodpovědnosti odříkají též jejich rodiče. Nikde bohužel nevidím člověka toužícího po vzdělání, který se rve o své právo vzdělávat se spolu s ostatními a taky plnit školní povinnosti. Vidím lidi, kteří kňourají, naříkají, ukazují na nespravedlnost, ale ani omylem je nenapadne pro své vzdělání cokoliv udělat.

Nezpochybňuji fakt, že v Česku existuje diskriminace na základě příslušnosti k nějakému etniku. Tuto diskriminaci vnímám někdy silnou, jindy subtilní. Na druhou stranu mnoho příslušníků všech různých etnik tu žije úspěšné plnohodnotné životy – vystudovali, mají práci, bydlení, pohodlný životní standard, vychovávají zodpovědně své děti.

Středobodem mých úvah je pojem vlastní zodpovědnost. Pokud se rozhodnu, že vzdělání mých dětí není pro mně prioritou, je to jen a jen moje věc. Pokud se rozhodnu nekomunikovat se školou, do které chodí moje děti, je to jen a jen moje věc. Pokud se rozhodnu nezjišťovat si informace o důsledcích přeřazení svých dětí do jiného typu školy, je to pořád jen a jen moje věc. Pokud se rozhodnu podepsat souhlas s přestupem svých dětí na jinou školu, aniž bych přesně chápala dosah tohoto činu, je to sice na pováženou, ale pořád je to moje věc. Nikdo mi v těchto rozhodnutích nebránil, měla jsem plnou svobodu to vše učinit. Ale proč bych potom měla podporovat svoje děti, aby žalovaly za tato moje rozhodnutí Českou republiku? Čím jim Česko tak ublížilo, že se s ním soudí?

Snažím se to pochopit, proto jsem důkladně prostudovala rozsudek Evropského soudu pro lidská práva a nabízím k diskusi několik postřehů a úvah.

Kurzívou jsou doslovně přepsané argumenty stěžovatelů, obyčejným písmem připojuji své komentáře.

1. Romové byli považováni nacistickým režimem za příslušníky nižší rasy.
   Stejně jako třeba Židé a homosexuálové. Ti však na okraji společnosti nežijí. Proč? Pokud se změnilo společenské nastavení vůči homosexuálům a Židům, proč se nezměnilo vůči Romům? Spousta Romů tu vystudovala střední i vysoké školy, kde je tedy ta diskriminace?
    
2. Díky dlouhodobému odmítání dnes Romové žijí na okraji společnosti.
   To je nepřesné: na okraji společnosti žijí jen ti z nich, kteří neumějí žít v jejím středu. Na okraji společnosti nežijí Romové, ale někteří Romové a někteří neromové.
    
3. Rodiče stěžovatelů museli souhlasit a v některých případech dokonce sami požádali o přeřazení dítěte do zvláštní školy.
   Pokud nebyli rodiče zbaveni svéprávnosti a starají se o své děti, proč bychom měli zpochybňovat jejich soudnost? Proč jim podsouvat, že nedohlédli důsledků svého rozhodnutí? S kým o tom rozhodnutí diskutovali? Poskytl jim někdo zavádějící, nepřesné či dokonce lživé informace? To by bylo krajně nebezpečné a pokud to tak bylo, je třeba to neprodleně napravit a zajistit, aby se to nestávalo. Pokud ne, trvám na jejich vlastní zodpovědnosti za svobodně učiněná rozhodnutí.
    
4. Rozumové schopnosti dětí nebyly testovány dostatečně spolehlivě.
   Několik z těchto dětí (bohužel není uvedeno kolik) bylo do zvláštní školy přeřazeno až poté, co neuspěly v běžné základní škole. Lze tedy dovodit, že pokud pedagogicko-psychologická poradna získala ze standardizovaných testů výsledky hovořící pro možnost přeřadit dítě do zvláštní školy, byly tím pádem k dispozici dva orientační ukazatele pro rozhodování o další školní cestě těchto dětí: za prvé, děti v běžné škole neuspěly, za druhé, standardizované testy rozumových schopností ukázaly snížené hodnoty. Rodiče sami požádali o přeřazení dítěte do zvláštní školy. Nikdo nezpochybnil kompetence pracovníků v pedagogicko- psychologických poradnách. V čem se tedy provinila ČR natolik, aby byla žalovaná u Evropského soudu?
    
5. Psychologické testy jsou vypracovány pro většinovou populaci a nepřihlížejí ke zvláštnostem Romů.
   Jaké zvláštnosti konkrétně jsou zde myšleny? Vznikla na toto téma odborná studie mapující rozdíly v přístupu romských a neromských dětí k předloženým úlohám? Nebo rozdíly mezi dětmi z běžného a ze sociálně vyloučeného prostředí? Kde je vlastně ta dělicí čára?
   Není vinou testů, že děti navštěvují některý z typů speciálních škol. Prvním ukazatelem bývá jejich selhávání v běžné škole, vzdalování se od průměru třídy. A nemá smysl zakrývat fakt, že spousty dětí a jejich rodičů nevyvinou ani minimální úsilí k překonání překážek, doplnění učiva, domácí přípravě.
    
6. Je segregační a diskriminační fakt, že v ČR existují dvě samostatné soustavy škol: zvláštní školy pro Romy a běžné školy pro většinové obyvatelstvo.
   Naprosto lživé tvrzení! Žádný „fakt“, to je prostě nesmysl. Segregace je stav známý třeba z 50. let minulého století z USA: před školou pro bílé stojí policajt s pistolí a nedovolí nikomu z černochů do této školy vejít. Taková škola by černé dítě ani nezapsala. Naproti tomu u nás neexistuje síla, která by romskému dítěti zabránila učit se ve škole, kterou mu vyberou jeho rodiče a na kterou ho zapíší, což spádová škola udělat musí.

Zvláštní školy u nás nebyly vytvořeny a dodnes nejsou zamýšleny ani provozovány jako školy pro Romy. Existují jednak jako školy pro lehce mentálně postižené děti a donedávna také jako školy pro děti, které v běžných školách nestačí, děti pomalejší, děti z málo podnětného prostředí, ve kterém je nikdo nevedl k pravidelné přípravě a ony tak během let propadaly až na pozici „špatných žáků“, pro děti zažívající permanentní neúspěch a z různých příčin také bohužel vyloučení z kolektivu spolužáků. Přijímají jak bílé děti, tak děti romské. A přijímají výhradně ty děti, jejichž rodiče je na tuto školu chtějí zapsat. Nyní se už do zvláštních škol, resp. základních škol praktických (dále jen ZŠP) nesmějí přijmout děti s IQ nad 69. I když jsou na běžné základní škole nešťastné, i když jim nesvědčí a v ZŠP by prospívaly mnohem lépe.

Dejme tomu, že dítě do základní školy praktické nepřeřadíme, i když o to jeho rodiče požádají. Dítě prostě nemá snížený intelekt, nicméně ve škole nestíhá, s učivem se trápí, unikají mu souvislosti, připadá si mimo, protože neví to, co vědí ostatní děti ve třídě, nemá úspěchy, nedokáže to, co ostatní, nikdy nedosáhne na výborné známky, ostatní ho neakceptují. Dítě není šťastné, škola je pro něj nebezpečí, místo, kterému se rádo vyhne. Logikou stěžovatelů: za pár let se bude soudit s Českou republikou, protože mu upřela právo na adekvátní vzdělání a spokojené dětství? Bude tvrdit, že mohlo být úspěšné v jiném typu školy, mohlo tam dosahovat výborných výsledků, posilovat sebevědomí, sebeúctu, sociální vazby. Takto posíleno si mohlo po ukončení praktické školy doplnit učivo, absolvovat rozdílové zkoušky a přihlásit se na odborné učiliště nebo střední školu. A stát mu to znemožnil? Do Štrasburku s ním.

V České republice je mnoho absolventů vysokých a středních škol z různých minorit, včetně romské. Ti jsou důkazem, že studovat může každý. Každý, kdo chce. Naproti tomu někteří z 18 stěžovatelů po ukončení základní školy běžné či praktické odmítli nastoupit na rekvalifikační kurzy organizované úřady práce. Někteří z nich byli z rekvalifikačních kurzů opakovaně vyškrtnuti z důvodu špatné či žádné docházky. Někteří nastoupili na odborná učiliště a nedokončili je (obor prodavač či cukrář). Dnes pracuje pouze jediný z nich, který také úspěšně absolvoval učiliště. Ostatní prý nemají práci proto, že se narodili jako Romové, viz http://zpravy.idnes.cz/zivot-romu-kteri-zalovali-cesko-da5-/domaci.aspx?c=A140609_171655_domaci_jj.

V tom se tedy zásadně mýlí. Odvolávat se neustále na své romství a obviňovat všechny okolo z rasismu bez byť minimální snahy něco změnit je nejjednodušší cesta do pekel. Ani nechci vědět, jaký životní postoj předávají svým dětem.