Inkluzivní vzdělávání pro všechny. Kromě potřebných

Můžeme vzdělávat děti tělesně či mentálně postižené spolu se zdravými, dřív nebo později k tomu stejně dojde. Kdo a jak má ale pracovat s dětmi, jejichž rodiče o jejich vzdělávání nestojí, nevidí v něm hodnotu, nepodporují jej?

Krátce jsem učila na malotřídní základní škole angličtinu. Pro orientaci trocha nezbytné statistiky: Ve třídě bylo 15 dětí ze 3. – 5. ročníku. Sedm z těchto 15 dětí mělo z pedagogicko-psychologické poradny diagnostikovanou specifickou poruchu učení s doporučením individuálního přístupu, 3 z nich ADHD, jedno z nich bylo medikováno (tuším z důvodu nadměrné vzrušivosti a lability). Jeden žák mluvil úplně minimálně, nerad a pouze šeptem, vinou traumatizujícího prostředí doma. Jiní 3 žáci byli doma prokazatelně týráni, biti a ponižováni. 2 žáci byli velmi nadaní, ve všech předmětech vynikající. Jeden žák 4. ročníku neuměl napsat ani v češtině větu obsahující podmět a přísudek. Opakoval již 2. ročník a měl běžně na vysvědčení nedostatečné. Opakovat znovu na 1. stupni už nemohl.

Odučila jsem pouze hodiny angličtiny, po mně přicházela kolegyně, která doslova „táhla“ všechny 3 ročníky celé dopoledne, všechny předměty, každý den. K tomu měla ve třídě navíc jednoho integrovaného žáka s individuálním vzdělávacím programem pro speciální školy a pedagogickou asistentku pouze pro tohoto žáka. Narovinu: nebylo lze přistupovat ke každému z dětí tak, aby byl maximálně podpořen jeho vývoj, brát ohledy na jejich hendikep při písemném či ústním vyjadřování, vymýšlet zábavné hodiny, ve kterých děti doslova hltají každou novou informaci, nadšeně se jí zmocňují a tvořivě rozvíjejí. Mít promyšlené funkční přípravy a absolvovat  smysluplně hodiny s třemi ročníky, chtělo abnormální nasazení učitele.

Méně běžný na tom byl pouze fakt, že se jednalo o malotřídní školu a v jedné třídě byly pohromadě 3 ročníky. Jinak by se mohlo jednat téměř o jakoukoliv třídu jakékoliv školy. Možná bychom v jiné třídě nenašli nemluvící dítě, místo něj ale třeba dítě jiné národnosti nebo dítě tělesně postižené.

Mám zkušenosti z běžné základní školy, 29 dětí ve třídě. Jedna učitelka učí všechny předměty, průměrně 5 hodin denně (4. ročník). Ve třídě jsou 2 žáci s výrazně sníženým intelektem. Žádný pedagogický asistent. Velká skupina dětí z neúplných rodin nebo s jedním rodičem nevlastním. Některé z dětí jsou jiné národnosti. Děti z vesnic i města, motivované i lhostejné, s rodiči, kteří chodí na učitelku křičet i těmi, kteří školu podporují. S rodiči, kteří absolvovali zvláštní školu i s rodiči vysokoškoláky. S rodiči podnikateli i s rodiči dlouhodobě nezaměstnanými. Děti, které tráví několik hodin denně u počítače či televize i ty, které mají možnost se rozvíjet i po vyučování. Ty, které čtou 5 knih měsíčně i ty, jejichž rodiče doma standardně mluví vulgárně. Atp.

To JE integrace, TO je inkluzivní vzdělávání. Není k dispozici ani jeden pedagogický asistent, všechno je pouze na jediné učitelce. O supervizi či jiné podpoře nemluvě.

Rodiče víceméně nenárokují zásadní úlevy, specifický přístup, ohledy. Pochopitelně některé děti chodí do školy celkem rády, někdo opravdu nerad, někdo s nadšením, s odporem, bez emocí. Ale všichni do školy chodí a všichni v ní „nějak“ prospívají.  Nikdo nemá svého asistenta ani během vyučování, ani po něm. Nikdo nemá individuální vzdělávací plán. Jestli jsou a budou děti úspěšné, záleží na nich a jejich rodičích (a na definici pojmu úspěch). Tady mají VŠICHNI k dispozici zdarma zdroj informací a dovedností a zkušeností, každý si z něj může nabrat, kolik potřebuje a chce. Jenže pokud někdo nechce, nemá smysl vinit systém, natožpak žalovat Českou republiku ve Štrasburku. Pokud nechce, co pro něj můžeme dělat? Pokud nechce, anebo nechtějí jeho rodiče, lze vůbec pomoci? Chce-li se kdo soudit, což žalovat vlastní rodiče za naprostou lhostejnost a neplnění rodičovských povinností?

Z důvodu ztížení identifikace skutečných dětí, které zmiňuji, pracuji pouze s pojmem „žák“, nikoli „žákyně“, i když se samozřejmě jedná o třídy smíšené.